Vtipy o Pepíčkovi
„Tak co, Pepíčku, jakpak vypadá to tvoje vysvědčení?“ ptá se maminka
na konci školního roku. „Ale mami, nejdůležitější přeci je, že jsem
zdravý!“
Pepíček jednou koupil babičce k narozeninám opravdu nádhernou, luxusní
záchodovou štětku. Když jí ale s maminkou po pár týdnech navštívili, po
štětce nebylo v koupelně ani stopy. Pepíček se tedy babičky zeptal: „Babi,
co se stalo s tou záchodovou štětkou, co jsem ti dal?“
„Zlatíčko, promiň,
ale já ji vážně neměla ráda. Jsem už stará a za všechny ty roky už jsem si
zvykla na toaletní papír a tahle potvora strašně škrábala.“
Pepíček vede krávu přes náměstí. Všimne si ho starosta a osloví ho: „Ahoj
Pepíčku, kampak s tou krávou?“
„Vedu jí připustit k býkovi pana Boubely,“
odpoví Pepíček.
Starostu to zarazí: „Poslyš, a neměl by tohle dělat spíš
tvůj tatínek?“
Pepíček se na chvilku zamyslí, ale nakonec zavrtí hlavou:
„Ne, myslím, že býk pana Boubely na to bude lepší.“
– Pepíčku, proč tvoje sestra tak pláče?
– Protože jsem jí pomohl.
–
To je ale přeci dobré, ne? A s čím jsi jí pomohl?
– Pomohl jsem jí sníst
její gumové medvídky.
Pepíček se ptá paní učitelky: „Paní učitelko, můžu být potrestaný za něco,
co jsem neudělal?”
Paní učitelka se zhrozí: „Samozřejmě ne, Pepíčku, to
by bylo nespravedlivé!”
Pepíčkovi se viditelně uleví: „To je dobře,
paní učitelko, protože jsem neudělal domácí úkol.”
Pepíček se ptá maminky: „Mami, a začínají všechny pohádky větou ,Bylo
nebylo'?
„Ne, miláčku,“ odfrkne si poněkud rozrušená maminka, „některé
pohádky začínají třeba větou ,Dneska mám v kanceláři spoustu práce, zlato,
takže přijdu později'.“
Pepíček přijde domů a informuje tatínka: „Tati, zítra je ve škole speciální
,večer pro dospělé'.“
To tatínka překvapí: „Vážně? Jak to myslíš,
speciální?“
„No,“ vysvětluje Pepíček, „budete tam jen ty, paní učitelka a
dva policisti.“
Po nedělní škole učitelka posílá děti do kostela a připomíná jim: „Víte, že
v kostele musíme být velmi hodní a nedělat rámus. A víte taky proč?“
Pepíček se přihlásí: „To prosím abychom nerušili všechny ty lidi, kteří tam
spí.“
Pepíček přijde zkroušeně za maminkou: „Mami, vzpomínáš na tu vázu v obýváku,
co si ji v rodině předává jedna generace druhé?“
„Ano,“ odpoví maminka
podezíravě, „copak je s ní, Pepíčku?“
„Víš, promiň, ale poslední generace
ji tak trochu upustila na zem.“
Učitelka s ředitelkou jednoho dne na chodbě probíraly Pepíčkovo chování,
když uvidí Pepíčka, jak k nim plnou rychlostí běží po chodbě. Ředitelka
Pepíčka zastaví a přísně se zeptá: „Pepíčku, jaktože tady lítáš jako na
závodišti?“
Udýchaný Pepíček vysvětlí: „Paní ředitelko, snažím se
zabránit rvačce.“
„Jaké rvačce?“ rozhlíží se paní ředitelka.
„Té, ke
které dojde, jestli mě ten kluk z osmičky dohoní.“
Pepíček si doma stěžuje mamince: „Mami, naše učitelka vůbec nic neví. Na
všechno se ptá nás!“
Učitelka v nedělní škole se zeptá Pepíčka: „Tak co, Pepíčku, pověz mi
pravdu, modlíte se doma před jídlem?”
Pepíček se hrdě nadme: „Ne paní
učitelko, nemusíme, moje maminka vaří opravdu dobře.”
Paní učitelka na hodině náboženství se zeptala Pepíčka: „Pepíčku, věříš, že
existuje ďábel?"
„Kdepak,“ odpoví zkušeně Pepíček. „To je jako se
Santa Clausem - všichni vědí, že je to ve skutečnosti táta.“
Maminka: „Pepíčku, jestli budeš takhle hrozně zlobit, uvidíš, že budeš mít
jednou děti, které tě taky takhle potrápí!“
Pepíčka to potěší: „Takže já
vlastně zlobím kvůli tobě, že jo?“
Paní učitelka zaslechla, jak Pepíček používá hrozně sprosté nadávky, a
šokovalo ji to: „Pepíčku, ať už od tebe takovéhle věci už nikdy neslyším,
jasné? Kde ses to proboha naučil?“
„Od tatínka,“ odpověděl Pepíček
nevinně.
„No tatínek by se měl stydět. Já jen doufám, že nevíš, co to
znamená.“
„Ale vím,“ prohlásil Pepíček pyšně, „znamená to, že auto nechce
nastartovat.“
Paní učitelka se zeptala Pepíčka, jestli umí dobře počítat do 10.
„Ano
prosím! Tatínek mě to naučil, a umím i víc než do 10!"
„No to je báječné.
Takže co přijde po dvojce?“
„Tři,“ odpoví nadšeně chlapec.
„A co
přijde po sedmičce?“
„Osm!“
„Výborně,“ zatleská paní učitelka,
„tatínek tě to naučil opravdu dobře. A co přijde po desítce?“
„Spodek!“
Učitelka se rozhodla využít to, co se právě naučila na psychologickém
semináři.
Vyzvala celou třídu: „Dobrá, pokud je tu někdo, kdo si myslí,
že je hloupý, ať se postaví!“
Uběhne několik dlouhých vteřin, a pak se
postaví Pepíček.
Zaskočená učitelka se zeptá: „Pepíčku, ty si myslíš, že
jsi hloupý?“
„Ne, paní učitelko, ale nechtěl jsem, abyste tu stála tak
sama...“
Pepíček si domů přinese pětku z matematiky.
„Jak se ti to povedlo?“ diví
se tatínek.
„Učitelka se mě zeptala, kolik je tři krát dva. Tak jsem
řekl, že 6."
„Ale to je správně!“ podiví se otec.
„To jo, ale pak se
mě zeptala, kolik je dva krát tři.“
„A jaký je v tom sakra rozdíl?“
„No, tak přesně takhle jsem se jí zeptal taky.“
Pepíček se ve škole příšerně šklebí. Paní učitelka ho už po několikáté
přistihne a zkusí novou taktiku. „Víš Pepíčku, když jsem byla malá a taky
jsem se šklebila, tatínek mi prozradil jedno tajemství. Když se totiž moc
šklebíš, nakonec ti to zůstane a budeš hrozně ošklivý.“
Pepíček na
chvilku ztichne a pak se smutně zeptá: „A proč jste s tím nepřestala?“
Učitel si Pepíčka zavolá do kabinetu. „Pepíčku,“ začne přísně, „ta tvoje
úvaha na téma ,moje domácí zvířatko', kterou jsi psal o svém psovi, je slovo
od slova stejná jako ta, kterou před dvěma lety napsal tvůj bratr!“
„No
jasně,“ vysvětluje Pepíček, „vždyť je taky o tom samém psovi.“
Učitelka: „Pepíčku, kdybys měl dvě koruny a řekl si tatínkovi o další
korunu, kolik bys měl dohromady korun?“
Pepíček bez zaváhání odpoví: „Dvě
koruny.“
Učitelka si povzdechne: „Ale Pepíčku, ty prostě neznáš počty.“
Pepíček pokrčí rameny: „Možná ne, ale vy zas neznáte mého tátu.“
Učitel jednoho dne třídě položí zásadní otázku: „Děti, čím byste chtěly být,
až vyrostete?“
Jako první odpoví Pepíček: „Já bych chtěl jít ve stopách
svého táty a stát se policistou.“
Učitel se zatváří překvapeně: „To jsem
nevěděl, že je tvůj tatínek policista.“
„No, on taky není,“ vysvětlí
Pepíček, „on je zloděj.“
V hodině češtiny učitel vymyslí hru, kdy děti hádají slova. Po chvíli hraní
učitel přijde s dalším slovem: „A jak říkáme tomu, kdo mluví a mluví, i když
už to nikoho nezajímá?“
Pepíček nadšeně vykřikne: „Učitel!“
Pepíček přijde na konci června domů a jeho otec si rezignovaně povzdechne:
„Tak jo, kluku, ukaž to vysvědčení.“
Pepíček řekne: „Já ho nemám, tati.“
„Cože? Jak to?“ diví se otec.
„No, já ho půjčil Tomášovi. On chtěl
vyděsit rodiče, aby mu pak nedělali problémy s jeho opravdovým vysvědčením.“
Kněz v nedělní škole dělal dětem přednášku o tom, že musí být hodné, aby se
dostaly do nebe. Když skončil, zeptal se: „Tak co děti, kam se chcete
dostat?“
„Do nebe! Do nebe!“ křičí malá Marta.
„Velmi správně,“ usměje
se kněz, „a co musíte být, abyste se tam dostali?“
„Mrtví!“ nezklame
Pepíček.
Učitelka domlouvá Pepíčkovi: „Pepíčku, ty dobře víš, že v mé třídě
nemůžeš spát.“
„To já vím, paní učitelko,“ připustí Pepíček, „ale možná,
že kdybyste mluvila trochu víc potichu, tak by to šlo.“
Pepíček se jde v noci napít a z ložnice rodičů slyší podivné zvuky.
Nakoukne tedy potichu klíčovou dírkou. Chvíli se dívá, pak se narovná a
zhnuseně zavrtí hlavou: „A tihle mi budou vykládat, že se nemám šťourat v
nose?!“